Deprese je závažné onemocnění. Neberu ji na lehkou váhu ani nehledám lékařské řešení. Přináším pohled systemiky a rodinných konstelací.

Moje drahá deprese

Znáte někoho s depresí? Známého, kolegyni, příbuzného? Nemyslím tím takovou tu depku, blbou náladu. Myslím skutečnou, nefalšovanou, odborným lékařem diagnostikovanou nemoc, co se jmenuje deprese.

Na počátku bylo … slovo deprese

Předtím, než se slovo DEPRESE stalo psychologickým a psychiatrickým termínem, používalo se v čistě mechanickém a fyzickém smyslu: označovalo prohlubeň, dolík v zemi, oblast nízkého atmosférického tlaku (tlakovou níži) a v ekonomii zase hluboký pokles ekonomické aktivity. Teprve v 19. století se termín začal plně používat pro psychický stav člověka.

Potom byla diagnóza

Deprese je závažná duševní porucha z okruhu afektivních poruch nálady. Jde o stav, kdy člověk trpí dlouhodobým (minimálně 14 dní) smutkem, ztrátou zájmu a energie. Moderní medicína už pracuje s tím, že na jejím začátku stojí dva druhy příčin. Distální (vzdálené), jako je genetika nebo prožitá traumata, vytvořily podmínky, proximální (aktuální) spouštěče – stres, nemoc, vyhoření, konec vztahu, které depresi aktivují tady a teď. Deprese je nemoc léčitelná.

Začalo se mluvit o symptomu

Slovo symptom znamená příznak. Původně a doslovně znamená „společně spadlé“ nebo „něco, co přichází/padá zároveň s něčím jiným“. Původně v řečtině označovalo spíše náhodu, shodu okolností nebo nehodu. Až později získalo význam průvodního jevu.

Dnes symptom považujeme za signál něčeho, co nelze přímo pozorovat, jako je nemoc v těle. V medicíně je symptomem subjektivní obtíž, kterou vnímá pouze pacient, v přeneseném smyslu může jít o znak nebo indikátor existence hlubšího problému (např. „Rostoucí kriminalita je symptomem rozpadu společnosti.“)

Z pohledu rodinných konstelací má symptom dvě zásadní funkce. Upozornit, že systém není v rovnováze. Zamaskovat skutečnou příčinu nerovnováhy.

Deprese je symptom

Deprese není příčina stavu. Deprese je důsledek. Když máte horečku, neříkáte, že vaše nemoc se jmenuje „horečka“. Víte, že v těle máte zánět, se kterým imunitní systém bojuje, a vysoká teplota je jen viditelným signálem tohoto boje. S depresí je to stejné. Ta tíha, ta prázdnota a absolutní vyčerpání nejsou nemocí samy o sobě. Jsou důsledek nějakého zapomenutého zánětu. Deprese je jako kaše z Hrnečku, vař. Sama od sebe nevznikla. Někdo postavil hrneček na stůl a zapomněl říct „Dost“. Místo hledání příčiny se pak celé dny snažíme uklidit kaši.

Řekli jsme si, že symptom má dvě funkce: upozornit na nerovnováhu a zároveň maskovat skutečnou příčinu. Jak to dělá konkrétně deprese?

1. Upozorňuje na nerovnováhu

Totálně paralyzuje. Vypne vám energii, odřízne vás od lidí, od radosti. Tělo a duše říkají jasné STOP, takhle už to dál nejde. Náročný stav je signálem AHA, co se mi nebo v mém rodinném systému stalo, že vědomě odevzdávám svou životní sílu ? Jdu se na to podívat (konstelace, konzultace, psychoterapie…) Přestanete řešit depresivní stav a začnete se zabývat tou skutečnou a dávnou příčinou. Nejdřív je potřeba zastavit příval kaše, potom pátrat, jak se ten hrneček v našem životě vůbec ocitl.

2. Maskuje nerovnováhu

Deprese je tak obrovská, hutná a strašidelná, že bezpečně spolkne veškerou pozornost. Všichni (včetně nemocného a lékařů) začnou řešit depresi. Řeší se chemie v mozku, prášky, neschopenky. Deprese zabírá víc a víc prostoru – v rodině, mezi přáteli, v práci. Dokud řešíme původ deprese, skutečné, prapůvodní zranění – to, co je skryté v historii samotného “nemocného” – zůstane bezpečně nedotčeno. Deprese milosrdně přikryla prapůvodní zdroj nerovnováhy. Hrneček valí polotekutou hmotu a její všudypřítomností se necháte pohltit natolik, že nezbyde ani myšlenka na otázku jaký je skutečný zdroj téhle břečky.

Deprese maskuje nerovnováhu v systému

Dnes se budeme věnovat té druhé, maskující, funkci. Zvykli jsme si říkat i slýchat “Mám depresi” “Měl by s tou depresí něco dělat” “Nepřijde, protože má depresi”…. Jakoby deprese byla objekt, který člověk buď má (vlastní) nebo nemá. Je to tak? Má člověk depresi nebo má deprese člověka?

Když zažijeme masivní kolaps (vyhoření, odchod z práce, diagnózu duševní nemoci), naše stará identita se úplně sesype. Ocitneme se ve vzduchoprázdnu. Ztratíme status, smysl každodenního života i strukturu dne. Přijdeme o část nebo o celý příjem, změní se vztahy. V té chvíli je každý extrémně zraněný a zranitelný.

Stejně jako v pohádce Hrnečku, vař! Chvíli je kaše třikrát denně fajn, ale když se jí brodíte týdny a měsíce, všechno je oblemcané a studenou kaší se už nechtějí zabývat ani rodinní příslušníci, natož cizí lidé. I nakoupit rohlíky jdete v šatech od kaše. Prostě MÁTE depresi.

Mám depresi

Život se nezastavil, plyne si dál. Bolesti, vyčerpání, nespavost nebo úzkosti dělají z denního docházení do práce něco nerealizovatelného. Invalidní důchod nestačí ani na běžné výdaje, natož na léčbu nebo hledání dalších cest. Zbytečky sil a vůle investujete do hledání cesty ven z kaše a narazíte na přípravky, po kterých se vám skutečně uleví. Je přirozené, že v nich uvidíte naději a o svou radost a zkušenost se chcete podělit. Kromě úlevy a dní bez bolesti nejednou uvidíte i možnost jak se realizovat a pomalu se vyhrabat z té lepkavé, těžké, zapáchající všudypřítomné depresivní bryndy.

To dává smysl

Prodávat přípravky na sociálních sítích dává smysl. Pracujete když máte sílu, prodáváte srdcem a osobní příběh dodává lidskost a důvěryhodnost. Je vám lépe, každý vám přeje jak novou životní energii, tak úspěch v prodeji. Máte přípravek, cítíte se zdravěji a ještě začínají přicházet peníze z prodeje.

Z pohledu systemiky

Co se děje z pohledu systemiky? (Všimli jste si, že nikdo neřekl: Hrnečku, DOST! ?) Deprese už není jen symptom. Stává se způsobem, jak člověk vydělává, komunikuje, vytváří a udržuje vztahy.

Na sociálních sítích vidíme tenhle mechanismus v přímém přenosu.

V příspěvcích se opakuje stejná dramaturgie:

• kdysi byli silní a úspěšní,
• tělo je zastavilo,
• přišel kolaps,
• dnes už poslouchají sebe,
• a co vy?

To samo o sobě není nic špatného a rozhodně to nezmenšuje emoce a bolesti, které člověk s depresí zažívá. Jenže když se oblouk opakuje znovu a znovu, začne vznikat dojem, že nemoc není jednou z kapitol života, ale hlavním obsahem.

Deprese se stala vysvětlením téměř každého příspěvku. Dokonce i cesta do města nebo nákup nových šatů jsou rámovány prizmatem deprese. Každý příspěvek říká – mám všechno od kaše.

To je přesně okamžik, kdy může okolí mít pocit, že nemoc, v našem případě deprese, už není pouhou sdílenou zkušeností, ale stala se nástrojem.

Symptom nebo autenticita?

Můžete namítnout, že deprese je realita toho konkrétního pána nebo paní a že sdílení příběhu je statečné a autentické. Ano, to určitě ano. Autenticita je zdravá a je projevem síly. Deprese je součástí příběhu člověka, ale není jeho jedinou identitou. Když symptom deprese zmizí, pořád zbývá osobnost, názory, práce, humor, zájmy.

Když se ale symptom stane prodejní komoditou, začne být středem kolem kterého se točí vše ostatní. Člověk se postupně stává především „tím s depresí“. Každý další příspěvek, fotografie nebo video tuto identitu znovu potvrzuje, protože právě ona přináší pozornost. Při využívání deprese jako obchodního nástroje se začne objevovat nenápadný závazek. Publikum má sdílet, podporovat, kupovat, přispívat, protože „ví přece, čím si ten člověk prochází“.

Veškerá pozornost je upřená na depresi. Nikdo se nemusí zabývat tím, co deprese zakrývá. Hraje hlavní roli.

Změna, nebo nové kulisy?

Místo skutečného léčení, hledání a přijetí příčin současného stavu přichází veřejný striptýz. Deprese se stává obsahem, příběhem a nakonec i zdrojem. Ocitli jsme se v mechanismu MLM a algoritmů sociálních sítí, které odměňují za to, že svůj příběh stále znovu ukazujeme. Vlastně jsme odměňováni za svou depresi.

Symptom deprese je součást identity, vztahů i příjmů. Systém má zájem na jeho zachování.

Drahá deprese

Deprese

• je pro systém cenná, protože plní důležitou funkci.
• je nám drahá, protože před něčím chrání,
• draze platíme za její odstranění, nebo za její udržení
• když se jí zbavíme, přijdeme o zdroj

Kdy se deprese stane aktivem?

To je strašně tvrdá otázka.

Vypadá, že nám něco přináší? Peníze, pozornost, lásku, úlevu, odpuštění, status, právo nefungovat, novou profesi, novou identitu, komunitu…

Najednou už deprese není jen „NEmoc“. Už je to spíš „MOC“.

V klasické terapii se snažíme symptom izolovat, pochopit jeho zprávu a nechat ho odejít. Tady se děje pravý opak. Symptom se prosákne do všech oblastí života.

Cena za uzdravení by byla příliš vysoká. Pokud byste se zítra probudili zdraví, bez deprese, celý nově postavený svět kolem hrnku s kaší, by zmizel. Museli byste změnit obsah na sítích, ztratil by se nejsilnější prodejní argument, lidé by přestali psát soucitná slova o vaší síle.

Věrnost symptomu

Uzdravit se v tomto kontextu paradoxně znamená zradit svou novou identitu, svou novou komunitu a svůj nový zdroj obživy.

Najednou nejsme motivovaní symptom odstranit, nemáme důvod depresi vyléčit, nechceme přijít o hrneček, co vaří kaši. Máme depresi – deprese nás má.

PS: Když si ze své deprese, ze svého symptomu uděláte byznys, nedivte se, že se vás deprese bude chtít pustit a nečekejte, že vám bude lépe.

Moudrost

Tenhle čas já miluju. Vysvědčení jsou rozdaná, zmrzliny slízané a z prázdnin neubyl ještě ani kousíček. Letos je to trochu jinak. Díky posunu začátku prázdnin ze strany Ministerstva školství (prostě si pan ministr postavil hlavu, v dubnu udělal změnu, nikomu tím neprospěl a mnohým přidělal spoustu problémů) se odehrávají dramata, která nesouvisí se známkami. Rodiče, střídavá péče, změna režimu… aneb

Co z toho mám že jsem moudrá a budu pořád ustupovat

Moudrost – nebo alespoň jak mám tento pojem ve svém systému obsazený já – je schopnost porozumět životu, lidem a světu. Je to spojení teoretických znalostí s praktickou zkušeností, reflexe těchto zkušeností a schopnost předvídat svou vlastní reakci na učiněná rozhodnutí. Nedílnou součástí moudrosti je schopnost unést důsledky svých rozhodnutí, i když nemusí být nutně pohodlné.

Když se rozhodnu, že si nevezmu pláštěnku, unesu, že zmoknu. Když se rozvedu, unesu, že budu s dětmi mnohem méně.

Moudrý člověk:

• netlačí realitu do tvaru, který si přeje
• nevyčerpává se bojem s tím, co je dané
• reaguje podle situace, ne podle vnitřního tlaku
• a tím paradoxně získává větší účinnost i sílu

Moudrost je často připisována stáří a kdo by neznal tu starou moudrou ženu, babičku Boženy Němcové? „Ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.“ Věk ale sám o sobě moudrost nezaručuje.

Jak s oblibou říkal Jan Werich: „Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost.“

Moudrým se člověk stává tím, že své zkušenosti reflektuje, učí se z nich a aktivně na sobě pracuje. Používá myšlení, cítění, přizve do hry emoce i fakta.

Stáří automaticky, přinese vrásky, ale moudrost je volba a celoživotní práce.

1. Moudrost není synonymum pro spravedlnost

Spravedlnost často znamená „každému, co mu podle pravidel patří“. Je tabulková, chladná a slepá.

Je to tabulková, chladná a slepá logika pravidel.

2. Moudrost není obchod

Přístup typu „podle soudního rozhodnutí je to takhle. Když já ti vyhovím, ty musíš taky“ je transakční chování.

Je to transakční logika výměny.

3. Moudrost není záměna péče za požadavek

Situace typu „tak to tátovi řekni, že chceš být u mě“ se tváří jako podpora vyjádření jeho vlastních potřeb, ale je to přesun dospělé odpovědnosti na dítě.

Je to nepřiměřená zátěž.

4. Moudrost není bezkonfliktnost

Postoj „nechci drama, tak to necháme jak to je“ udržuje zdánlivý klid, ale neřeší realitu.

Je to odložený konflikt.

Co na to moudrost?

Moudrost nehledá spravedlivé rozdělení, ale funkční řešení pro dítě.

Trvání na rozhodnutí soudu na úkor potřeb, přání nebo pohody dítěte je projev rigidity a touhy po moci, nikoli moudrosti.

Trvání na domluvě a argumenty typu „já se přece chci domluvit, tak ty musíš taky“ jsou ve skutečnosti zrcadlovým projevem stejné rigidity.

Vynucování dohody je oxymóron. Dohoda vyžaduje svobodnou vůli obou stran. Tlačit na ex partnera, že se musí domluvit, protože to chceme my, a protože my vždy každému návrhu vyhovíme, není snaha o dohodu, ale skrytý diktát.

V této dynamice se objevuje i varianta, kdy pod rouškou “moudrého rodiče” dospělý dítě nepřiměřeně zatíží. Situace typu „Tak to tátovi řekni, že chceš být na víkend u mě.“ může působit jako podpora autonomie dítěte. Ve skutečnosti tímto přístupem dítě vtahujeme do války dospělých. Místo podpory přesuneme odpovědnost na dítě.

Moudřejší ustoupí

Tohle rčení neudělalo moudrosti úplně nejlepší marketing. Generacemi opakovaný konstrukt, že rozumný člověk se raději vzdá svého nároku nebo ukončí hádku, než aby se zbytečně dohadoval s tvrdohlavým nebo agresivním oponentem, totiž z moudrosti dělá slabost převlečenou za ctnost.

Skutečnost je přitom mnohem syrovější.

Moudrost znamená přijmout fakt, že druhá strana se domluvit nechce. Moudrý člověk v takové situaci netlačí na dohodu, která je nemožná, ale zařídí se podle reality. Přestane plýtvat energií na prosby, neháže zodpovědnost na jiné a už vůbec ne na vlastní dítě. Začne jednat pragmaticky, s chladnou hlavou a s ohledem na to, co je v danou chvíli reálně proveditelné. Legální, moudré i zdravé je také říct – sere mě to.

To, čemu říkáme „ustoupím“, by mělo být vědomou strategií, nikoli projevem slabosti. Naše moudrost je ochrana, ne ústupek druhé straně.

Moudrost je spojená s dospělostí a ta je spojená s principem: Nesu důsledky svých rozhodnutí. A toto je jeden z nich.

Co z toho budeme mít?

Ochráníme dítě: Nezatáhneme ho do války rodičů. Vlastně vůbec nebudeme válčit.

Celoživotní hodnota: Přijdeme o nějaké dny v kalendáři, ale vybudujeme si u dítěte celoživotní kredit, důvěru a jistotu, že u nás může být dítětem.

Stabilita: Budeme pro dítě stabilní, čitelní a bez emočního vydírání.

Úspora energie: Přestane nás to energeticky vysávat. Druhá strana přijde o tlačítka, na která teď mačká.

Dva druhy bezmoci

Rve nás na kusy, zaměstnává nám hlavu. Snažíme se vyjednávat, nadáváme, postujeme na sítích, pláčeme …

Bezmoc.

Je však rozdíl mezi bezmocí oběti a bezmocí dospělou.

Bezmoc z místa oběti (zraněného dítěte)

Nastává tehdy, když máme pocit, že někdo zvenčí je zodpovědný za naši spokojenost či nespokojenost a že nás ovládá. (Příklad: Druhá strana nedovolí dítěti strávit u mě navíc jeden víkend – a já jsem z toho smutná. Dítě se nesnaží si to vyjednat – a já jsem naštvaná, protože u mě si to vyjednat umí.)

Dospělá bezmoc

Nastává tehdy, když si přiznáme realitu: (Příklad: Změna termínu začátku prázdnin mě připravila o pár dní s dítětem. Teď nemám žádnou možnost ani žádné nástroje k tomu, abych uspokojila svou potřebu být o víkendu s dítětem – a jsem z toho smutná. A naštvaná na ministra. A na ex partnera.)

Dobrej pocit

Ještě jednou. Co z toho moudrý má a kdy se dostaví ten slavný „dobrý pocit“?

V téhle chvíli, uprostřed červnového horka a zpackaných plánů, pravděpodobně vůbec nic a nedostaví. Naopak. Moudrost v reálném životě nejdřív bolí. Chutná jako nespravedlnost, křivda a vztek, který musíte unést sami, bez diváků a bez potlesku.

Ten skutečný „dobrý pocit“ nepřijde dneska večer, když půjdete kolem prázdného pokoje. Přijde o deset let později. Až z vašeho puberťáka bude dospělák, který se nebude bát podívat se vám do očí a přijede kdy sám uzná za vhodné.

Když chceme zařídit spokojenost druhých.

Známe to všichni. Chceme, aby byl partner spokojený, kamarádka šťastná, kolega v pohodě. Když něco nevyjde, bereme si to osobně a cítíme vinu.

Když jsem byla mladší, pozvala jsem kamarádku na vodu – mezi partu svých dalších přátel. Sjíždění Berounky byla ten rok pro mě děsná dřina. Cítila jsem se zodpovědná za to, jestli se jí tam bude líbit – počasí, vztahy s ostatními, zábava, krajina… no, hlavně aby nepršelo. Později mi došlo, že jsem byla úplně mimo. Přece nemám vliv na počasí, že se nevyspala protože jí byla v nekvalitním spacáku zima není moje vinaa přece to byla ona sama, kdo se rozhodl jet. A o dalších pár let později jsem byla schopná a ochotná uvidět, jak moc nafoukaná jsem (nejen na Berounce) byla. „TO JÁ ZA TO MŮŽU…“

Co je a co není vina

Opustit myšlenku, že nemůžeme ovlivnit počasí a náladu jiných – to ještě zvládneme. Ale co když za TO opravdu můžeme? Například když rozbijeme okno. My jsme tím kamenem hodili, nebo neopatrně posunuli květináč. Pak je vina „na místě“. Cítíme se špatně ale také trošku důležitě. To je MOJE vina.

Vina není emoce. Vina je produkt naší mysli. Souvisí s našimi činy, s tím, co jsme udělali nebo neudělali, s naším chováním či rozhodnutími. Když se cítíme provinile, je to statické – minulost už nezměníme a situaci to nevyřeší. Vina je jen role, do které nás naše mysl obsadila – ale řešení neposkytne. Okno je už rozbité a partner naštvaný.

Když překročíme hranice – jak vzniká falešná vina

Pravda je, že z poloviny jsme vždy spolutvůrci té události. Málokdy ale udržíme jen tuto svou poloviční spolupráci. Z poloviny máme vliv na všechno, co nás v životě potkává. Ale jen z poloviny. A pak je tu polovina druhé strany – partner, řidič autobusu, náhodný kolemjdoucí.

Když propadáme do provinilosti, nedržíme jen svou polovinu. Bereme si šedesát, osmdesát, i stočtyřicet procent. „TO JÁ ZA TO MŮŽU“ – a sebedůležitost je na světě. Je těžké akceptovat, že můj díl končí na padesáti procentech. Překračujeme tím vlastní hranice a narušujeme osobní prostor druhého. Propadáme-li se do sebeobviňovací energie, vzdáváme se síly situaci řešit.

Je přitažlivá…

Když je provinilost součástí našeho systému – osobního, rodinného, pracovního – vždy obsahuje i touhu po vysvobození. Hledá autoritu, která by nás od nepříjemných pocitů osvobodila. Když jsme byli děti, vysvobodil nás rodič – trestem, nebo jednoduchou větou: „Je to v pořádku.“ Když jsme dospělí a propadáme se do provinilosti – stále hledáme tu autoritu, která nás vysvobodí. Nemusí to být na vědomé rovině, ale náš vnitřní systém touží po jakékoliv formě deklarace „Je to v pořádku.“ Tím to může skončit a nemusíme se dál cítit poníženě.

Vina není emoce – je to maska, která skrývá stud

Výše jsme si popsali, že vina je produkt mozku, je v naší hlavě. Mozek vyrobil provinění jako masku – pod ní se často skrývá skutečná, náročná emoce, a tou je stud.

Emoce, mezi nimi i stud, jsou naše evoluční výbava – pomáhají nám vymezovat hranice, zachovávat bezpečí a tím i přežití. Je to emoce vztahová – dotýká se toho, jak jsme přijímáni druhými a jak přijímáme sami sebe. Zatímco vina se váže k našim činům, stud se váže k našemu bytí, k tomu, kým jsme.

Z pohledu těla se stud pojí s oblastí druhé čakry – podbřišku. Souvisí s intimitou a přijetím vlastního těla. Když se učíme dotknout se studu bez útěku do viny, rodí se v nás přirozeně i schopnost říct „ne“, stát si za sebou a cítit svou hodnotu.

Jak se ale stalo, že emoce, která nám měla pomáhat cítit se bezpečně mezi ostatními, nás dnes často paralyzuje? Nejspíš vás nepřekvapí, že za tím stojí náročné a tvrdé zrcadlo, které nám od nejútlejšího děctví ukazovalo, kým „máme být“. Obraz a to jak o sobě dnes smýšlíme a jak se posuzujeme, se vytvořil podle reakcí dospělých.

Pokřivené zrcadlo

Když jste byli malé děti, rozbili jste někdy hrnek? Umazali si školní oblečení? Nepozdravili dostatečně uctivě sousedku? A jaká přišla reakce? Co jste se o sobě dozvěděli? Že jste nemehlo? Že se za vás maminka stydí? Že jste nevychovaní?

Z těchto zkušeností jsme si do života odnesli mylné vnímání sebe sama. Chybu spojenou s činy jsme si spojili s celým svým já.

Vraťme se do těla

Když se cítíme provinile, je to známka, že jsme v hlavě. Abychom se nechytli do pasti sebedůležitosti „To já za to můžu“, je potřeba spojit se svým tělem.
Mikronávod, jak vystoupit z provinění a být v kontaktu se svými emocemi jsem připravila na Linkedin : https://1url.cz/AJhPZ
nebo na mé stránce: https://1url.cz/NJhPC

P.S. 

Jo, a kamarádka, co se mnou tenkrát jela na Berounku, nedávno oslavila stříbrnou svatbu s chlapíkem, kterého tam potkala. Jak ráda bych teď řekla „TO JÁ ZA TO MŮŽU“.

Jak být sám sebou a přitom mít partnerství v rovnováze

Ve vztahu občas – nebo i často – narazíme na vnitřní konflikt. Chceme být autonomní, dělat si věci podle sebe, a zároveň toužíme být přijímáni svým okolím. Je pro nás důležité, aby nás partner miloval a aby nás přijímala jeho rodina. Ale jak tedy mít své hranice a zároveň nebýt sobec?

Být milovatelní a přijatelní je naše vrozená potřeba. Tuhle primární potřebu si v různých fázích života snažíme zajistit a vybudujeme si na to strategie. Jako děti jsme byli hodní, milí, poslušní, nebo naopak dělali „psí kusy“, jen aby si nás někdo všiml a postaral se… A dospělé okolí nám často dává jasně najevo, co je přijatelné a co ne, a co se stane, když tyto hry hrát nebudeme.

Co jsme se naučili v dětství nemá se zdravým nastavením hranic nic společného.

Jako dospělí ale chceme mít pěkné partnerství – a to se bez hranic neobejde. Na nastavení hranic je vždy vhodný čas. Jak může vypadat v praxi?

---

Nastavení hranic v praxi

Několik zásad

1. Je nutné o hranicích mluvit. Na začátku vztahu, v novém partnerství. Ve stálém vztahu je to náročnější, ale možné.
2. Mějte na paměti, že všichni máme „manuály“ o hranicích nahrané z dětství a předchozích vztahů.
3. Váš úkol je nastavit si své hranice. Nejste zodpovědní za to, jak se partner cítí, když si je nastavíte. A stejně – když si hranice nastaví partner, můžete se cítit raněni – ale o sebe se postarat musíte sami.
4. Že partnerství je založené na kompromisech je BLÁBOL.

---

Příklad ze života

Chystáte se s partnerem na chalupu. Jeho matka je zvyklá úkolovat své dospělé děti, tedy i vašeho partnera. Tentokrát (a jako obvykle) chce využít vaší cesty a vašeho pobytu na chalupě, proto posílá synovi dlouhou SMS s úkoly co tedy máte na chalupě udělat. Včetně toho, že vy máte za úkol nakoupit. Partner, zvyklý poslouchat, vám zprávu bez přemýšlení přepošle. A zanedlouho vám přistane sms s nákupním seznamem – bez kontextu, přímo od partnerovo matky.

Jak se cítíte? Frustrovaná? Ignorovaná? Chce se vám ječet? Nebo spokojená – že s vámi jeho matka počítá?

---

Jak si vymezit hranice v nejednom vztahu

• To, co partner má se svou matkou, je jejich byznys. Nestarejte se o něj.
• Potlačte svou touhu partnerovi vysvětlovat, že mu je 50+ a jeho matka ho nemá co úkolovat.
• Hranici nastavíte, když řeknete:
  „Respektuju, jak to máte s rodiči. Já to takhle nemám. Pokud chceš ty, abych nakoupila, domluvíme se. Postarám se jen o nákup, ne o to, abys ty byl hodný syn.“
• Matce nemusíte odpovídat vůbec.
• Při osobním setkání můžete jasně říct:
  „Neúkolujte mě. Jestli ode mě něco potřebujete, řekněte to přímo. Když to půjde, zařídím to – ale nebudu zajišťovat vaši spokojenost.“

Všimněte si – žádné „prosím“. Není to žádost, je to věta oznamovací, která jasně říká: Tady vede moje hranice: Neúkolujte mě.

Hranice nejsou sobecké. Hranice jsou respekt, dospělost a jasná zpráva: já se postarám o své, ty se postaráš o své a na společném se budeme domlouvat.

---

Co dělat, když přijde strach

Jenom představa, že nenakoupíte, nebo že něco podobného vyslovíte ve vás vyvolává paniku? To je pochopitelné. A také to má řešení.

Zavřete na chvilku oči, zhluboka se nadechněte a zeptejte se sami sebe: „Kolik mi je teď let?“ Strach, který cítíte, je strach malého dítěte. Ale teď už jste dospělí a umíte se o sebe postarat. Úleva přijde okamžitě.

Dnes jste dospělí, máte docela velký kus žití za sebou a můžete si dovolit víc než týden na přecpané Lužnici. Máte partnera, chcete dětem dopřát zážitky – a tak volíte dovolenou na jachtě.

Když jsem byla mladá, jezdila jsem každé léto s partou na vodu. Kánoe, pádla, věci v barelu… Už tehdy se říkalo, že když se pár neshodne na lodi, neshodne se ani v životě. A že týden na vodě vztah pořádně prověří. Pravda – říká se to i o horách nebo cyklodovolené. Řekla bych, že na tom něco bude. Chce to změnit úhel pohledu, aby nám to bylo k užitku.

Kánoe, jachta, Lužnice nebo Jadran, velká louže… je to vlastně jedno

Dejme tomu, že jste vyzráli, zapracovali jste na sebevědomí, vyčistili rodové linie, objímáte své vnitřní dítě, kdykoliv si o to řekne, a žijete dospělost v plné síle. Vztahy, práce, zdraví, sex, prachy.. Prostě vyšší věk, vyšší level. Máte maják na dohled, souřadnice správně zadané a záchrannou smyčku uvážete i poslepu. S takovým nastavením a vybavením to bude dovolená, to bude život. Nová jachta s parťákem po boku je připravena vyplout. Tak AHOOOJ, dobrodružství začíná!

Jenže…
Zdá se, že se pořád plácáte kolem známých břehů, loď uvízne na každé mělčině, lana nefungují, jak by měla, a čím dál víc máte pocit, že do lodi teče – a ne jen na jednom místě. Doprčic.

Navzdory veškeré vaší práci, skvělé výbavě a investicím se zdá plavba nemožná.

Na palubě krásné jachty totiž nejste sami. Jste tam i s partnerem – s ním i jeho historií, rodinným zatížením, vývojovými dluhy, egem a očekáváním. A on zase s tím vším vaším. (A je jedno, jestli jste spolu dvacet let nebo pár měsíců.)

Vyplouváme?

Spousta klientů si povzdechlo, že je nikdo nenaučil, jak navazovat zdravé vztahy, jak pracovat s emocemi nebo udržet si hranice. Ale možná jsme to všechno už zažili – jen jsme tehdy netušili, že to tohle.

Pamatujete na lovení bobříků, odznaky zdatnosti nebo celotáborové hry? Tak to zkusme znovu.

Takže… jaké „bobříky“ je dobré mít v lodním pytli, než se vydáte na společnou plavbu? A co se stane, když jeden je připraven a druhý ne? Pojďme se na to podívat.

1. Autonomie

Schopnost rozhodovat a jednat nezávisle.

Zamyslete se:

• Jak moc se cítíte přijímáni i se svými nedostatky?

Když máme pocit ohrožení, jsme na nepřijetí citlivější. Máme na to nastavená tykadla a vypěstovanou a prověřenou strategii „nikomu nevěř“. Časem se tohle sebeurčující přesvědčení přemění na úroveň Dělá mi to schválně.2

2. Bezpečí

Pocit jistoty a ochrany před zraněním.

Schopnost vyhledávat známky nebezpečí máme v naší genetické výbavě. Mysl vyhodnocuje jako ohrožení i to, co ohrožující není Snadno se stane, že druhý pak nerozumí, proč se zlobíme. Partneři se nechápou – vzniká odcizení.

3. Místo mezi ostatními

Jak se cítíte mezi lidmi – společně i každý zvlášť?

Ten, kdo nepěstuje vztahy (s oběma pohlavími) i mimo loď je plný strachu a cítí se ohrožený. Jeho strach se přenáší i na toho druhého a projevuje se jako kontrola. Pak už neřídí loď parťáci, ale katastrofické scénáře. 

4. Potvrzení identity

Víte, kým jste? Kam směřujete? Důvěřujete si?

Když si nejste jistí sami sebou, začne vás ohrožovat všechno, co nemáte pod kontrolou. Partner má být kapitánem, majákem i lodí zároveň – a přitom nemá ani plovací vestu.

Možné varianty

Jdeme životem a získáváme zkušenosti, rosteme a pracujeme na sobě. A nebo také ne. Základem – podmínkou fungování každého vztahu a systému je rovnováha. Když dáváme do vztahu oba, máme z toho také oba prospěch. Pokud dává jeden víc, vznikají dluhy a nerovnováha. Na palubu nastupujeme dva a předem málokdy tušíme, co ten druhý má nebo nemá sbaleno, jaké bobříky už ulovil.

Pojme si to shrnout a projít seznam nejdůležitějších položek. Na našem seznamu máme: Autonomie, bezpečí, místo mezi ostatními, potvrzení identity.

• Pokud jeden ano a druhý ne – vzniká kolize.
• Pokud oba ne – vzniká odstup, prohlubuje se. Může se projevovat závislostí na druhém, odcizením, nemocí…
• Pokud oba ano – vzniká důvěra, rovnováha, vztah sílí a roste. Nejspíš najdete poklad.

Něco optimistického na závěr?

Možná článek vyznívá přísně. Dobrá zpráva je, že se to dá naučit. Krok za krokem. V každodenním kontaktu s partnerem, dětmi, přáteli, kolegy – a taky se sebou samými.

A vždycky pomůže, když na to nejste sami. Když si k sobě na chvíli přiberete navigátora – průvodce, který rozumí mapám, mělčinám i tomu, co se děje v podpalubí.

S láskou a nadhledem Daniela

PS: Potřebujete navigátora? Tak se ozvěte. První co poletí přes palubu budou iluze a očekáváváni:-) Nebojte, je to ekologické, moře to neznečistí, protože když přestaneme očekávání vyživovat naší energii, prostě se rozplyne.

Začaly prázdniny, léto, dovolené… Vše se zdá snadnější, optimističtější, … ale systémová pravidla platí stále stejně. Pojďme se (kdo máte odvahu) podívat, v jaké fázi se tohle léto nachází naše nitro, jaká je rovnováha v našich vztazích a případně využít zbylý čas do odjezdu k velkému AHA nebo malému posunu.
Je to změna nebo podlehnutí? 

Změna je:

– vnější nebo vnitřní pohyb z bodu A do bodu B
– může být praktická, vědomá, funkční
– někdy je prvním krokem k transformaci
– ale může zůstat jen na povrchu, pokud nevychází z nitra

Podlehnutí je:

– ústup pod tlakem, z obavy, kvůli přizpůsobení
– často vede ke ztrátě kontaktu se sebou
– vypadá jako vstřícnost, ale nese ho pocit vnitřního útlumu nebo napětí
– často se projeví později: smutkem, vztekem, výčitkami

Pojďme si to ukázat na modelovém příběhu:

Ona nesnáší povalování se u moře. Vedro jí nedělá dobře a dovolená v resortu je pro ni synonymem snobství. Navíc – k moři jezdí každej. Touží po zeleni, větru ve vlasech, chození po kopcích. Chce do Irska.

On chce vypnout hlavu. Mít klid. Dát si pivo a nemuset vymýšlet, co bude k večeři. Vedro mu nevadí. Dovolená u moře je pro něj prostě klasika.
A dovolenou v každém případě platí on.

Kam se jede? Do Irska.

A teď přichází ten zlom:
Buď on udělá změnu:

Dovolená u moře se mi vždy líbí, ale možná je to spíš zvyk než skutečná touha. Místo moře letos jedeme do Irska – bude to něco nového. Chodit po horách mi nevadí. Jedu, protože mě to láká jako zkušenost.

Tohle je posun. Možná i překročení komfortní zóny. Rozhodnutí ze své vnitřní svobody.
Vztah tím získává rovnováhu.

Nebo podlehne:

Dovolená u moře se mi vždy líbí. Ale souhlasím s Irskem, protože nechci mít konflikt. Chci být oblíbený. Možná by byla uražená. Možná to potřebuje víc než já. Nebo prostě – zas tak mi na tom nesejde.

Tichý ústup. Navenek vypadá jako vstřícnost, ale uvnitř zůstává napětí.
Ve vztahu není rovnováha.
A co je horší – on ztrácí kontakt se svou vnitřní silou. A ona nakonec stejně není spokojená, protože podvědomě cítí, že nešlo o pravé „ano“.

---

Změna je vnitřní souhlas.

Podlehnutí je ztráta spojení se sebou.

Změna je vnitřní souhlas. Podlehnutí je ztráta spojení se sebou.

Jestli vás nákup letenek a balení zavazadel teprve čeká, tak přidám pár otázek na cestu:

Říkám ano, protože to tak opravdu cítím — nebo protože se bojím, že budu „ten nepříjemný“?

Mám ve vztahu prostor říct, co potřebuji — nebo jsem si zvykl mlčet?

Přináší mi tahle volba víc prostoru — nebo se v ní ztrácím?

A závěrem?

Možná nejde o to, kam se jede. Ale proč tam jedeme – a s jakým vnitřním postojem.

Protože pohyb ještě není změna.
A souhlas, který nevychází ze svobody, není skutečným „ano“.

Někdy se totiž celé balení, plánování, jízda i pobyt odehrají bez jediné vteřiny skutečného pohybu – když jedeme z místa přizpůsobení, obav nebo automatismu.

A jindy se člověk posune o kus dál, i když vlastně nikam neodjede.

Bon voyage ! Bon courage!

S láskou a nadhledem Daniela

Je to jako když jezdíte na (povinná) setkání partnerovy rodiny. Úplně cizí švagr má narozeniny a vy tam musíte jet. Všichni se usmívají, děti způsobně sedí a neskáčou dospělým do řeči, probírají závažná světová témata – a vřelost nikde. Přetvářka a napětí, které se nedá přesně pojmenovat.

Ale jedete. Usmíváte se a držíte. Hrajete tu hru s nimi.
Protože se to tak dělá.
Protože se neříká, že pubertální děti by si raději užily svou zábavu.
Protože se neříká, že vás jeho táta nikdy neosloví jménem a ani vás nepozdraví. Protože hodné děti jedí všechno, i rajčata.
Protože se nedělá to, že místo dvouhodinové cesty autem a dusivého rodinného koláče byste si raději četli doma na gauči.

Takhle se to dělá. Jedete, i když víte, že vám to neudělá dobře – a už cestou domů se v autě pohádáte.
Držet – a trpět – je snazší než pustit a vzít si svou odpovědnost.

Co se stane, když nepojedete? Nic.
Když se postavíte za sebe. Naplníte svou potřebu se nezúčastnit. A unesete, že případně partner jede sám – je to jeho věc, jestli to chce držet on.

Vy nejste povinni se starat o jeho potřebu být vzorný syn či dcera. Nejste povinni dodržovat jejich pravidla hry, místo toho si můžete doma pustit film nebo se vydat na procházku.

Snadné, že?