Je to jako když jezdíte na (povinná) setkání partnerovy rodiny. Úplně cizí švagr má narozeniny a vy tam musíte jet. Všichni se usmívají, děti způsobně sedí a neskáčou dospělým do řeči, probírají závažná světová témata – a vřelost nikde. Přetvářka a napětí, které se nedá přesně pojmenovat.

Ale jedete. Usmíváte se a držíte. Hrajete tu hru s nimi.
Protože se to tak dělá.
Protože se neříká, že pubertální děti by si raději užily svou zábavu.
Protože se neříká, že vás jeho táta nikdy neosloví jménem a ani vás nepozdraví. Protože hodné děti jedí všechno, i rajčata.
Protože se nedělá to, že místo dvouhodinové cesty autem a dusivého rodinného koláče byste si raději četli doma na gauči.

Takhle se to dělá. Jedete, i když víte, že vám to neudělá dobře – a už cestou domů se v autě pohádáte.
Držet – a trpět – je snazší než pustit a vzít si svou odpovědnost.

Co se stane, když nepojedete? Nic.
Když se postavíte za sebe. Naplníte svou potřebu se nezúčastnit. A unesete, že případně partner jede sám – je to jeho věc, jestli to chce držet on.

Vy nejste povinni se starat o jeho potřebu být vzorný syn či dcera. Nejste povinni dodržovat jejich pravidla hry, místo toho si můžete doma pustit film nebo se vydat na procházku.

Snadné, že?