Když chceme zařídit spokojenost druhých.

Známe to všichni. Chceme, aby byl partner spokojený, kamarádka šťastná, kolega v pohodě. Když něco nevyjde, bereme si to osobně a cítíme vinu.

Když jsem byla mladší, pozvala jsem kamarádku na vodu – mezi partu svých dalších přátel. Sjíždění Berounky byla ten rok pro mě děsná dřina. Cítila jsem se zodpovědná za to, jestli se jí tam bude líbit – počasí, vztahy s ostatními, zábava, krajina… no, hlavně aby nepršelo. Později mi došlo, že jsem byla úplně mimo. Přece nemám vliv na počasí, že se nevyspala protože jí byla v nekvalitním spacáku zima není moje vinaa přece to byla ona sama, kdo se rozhodl jet. A o dalších pár let později jsem byla schopná a ochotná uvidět, jak moc nafoukaná jsem (nejen na Berounce) byla. „TO JÁ ZA TO MŮŽU…“

Co je a co není vina

Opustit myšlenku, že nemůžeme ovlivnit počasí a náladu jiných – to ještě zvládneme. Ale co když za TO opravdu můžeme? Například když rozbijeme okno. My jsme tím kamenem hodili, nebo neopatrně posunuli květináč. Pak je vina „na místě“. Cítíme se špatně ale také trošku důležitě. To je MOJE vina.

Vina není emoce. Vina je produkt naší mysli. Souvisí s našimi činy, s tím, co jsme udělali nebo neudělali, s naším chováním či rozhodnutími. Když se cítíme provinile, je to statické – minulost už nezměníme a situaci to nevyřeší. Vina je jen role, do které nás naše mysl obsadila – ale řešení neposkytne. Okno je už rozbité a partner naštvaný.

Když překročíme hranice – jak vzniká falešná vina

Pravda je, že z poloviny jsme vždy spolutvůrci té události. Málokdy ale udržíme jen tuto svou poloviční spolupráci. Z poloviny máme vliv na všechno, co nás v životě potkává. Ale jen z poloviny. A pak je tu polovina druhé strany – partner, řidič autobusu, náhodný kolemjdoucí.

Když propadáme do provinilosti, nedržíme jen svou polovinu. Bereme si šedesát, osmdesát, i stočtyřicet procent. „TO JÁ ZA TO MŮŽU“ – a sebedůležitost je na světě. Je těžké akceptovat, že můj díl končí na padesáti procentech. Překračujeme tím vlastní hranice a narušujeme osobní prostor druhého. Propadáme-li se do sebeobviňovací energie, vzdáváme se síly situaci řešit.

Je přitažlivá…

Když je provinilost součástí našeho systému – osobního, rodinného, pracovního – vždy obsahuje i touhu po vysvobození. Hledá autoritu, která by nás od nepříjemných pocitů osvobodila. Když jsme byli děti, vysvobodil nás rodič – trestem, nebo jednoduchou větou: „Je to v pořádku.“ Když jsme dospělí a propadáme se do provinilosti – stále hledáme tu autoritu, která nás vysvobodí. Nemusí to být na vědomé rovině, ale náš vnitřní systém touží po jakékoliv formě deklarace „Je to v pořádku.“ Tím to může skončit a nemusíme se dál cítit poníženě.

Vina není emoce – je to maska, která skrývá stud

Výše jsme si popsali, že vina je produkt mozku, je v naší hlavě. Mozek vyrobil provinění jako masku – pod ní se často skrývá skutečná, náročná emoce, a tou je stud.

Emoce, mezi nimi i stud, jsou naše evoluční výbava – pomáhají nám vymezovat hranice, zachovávat bezpečí a tím i přežití. Je to emoce vztahová – dotýká se toho, jak jsme přijímáni druhými a jak přijímáme sami sebe. Zatímco vina se váže k našim činům, stud se váže k našemu bytí, k tomu, kým jsme.

Z pohledu těla se stud pojí s oblastí druhé čakry – podbřišku. Souvisí s intimitou a přijetím vlastního těla. Když se učíme dotknout se studu bez útěku do viny, rodí se v nás přirozeně i schopnost říct „ne“, stát si za sebou a cítit svou hodnotu.

Jak se ale stalo, že emoce, která nám měla pomáhat cítit se bezpečně mezi ostatními, nás dnes často paralyzuje? Nejspíš vás nepřekvapí, že za tím stojí náročné a tvrdé zrcadlo, které nám od nejútlejšího děctví ukazovalo, kým „máme být“. Obraz a to jak o sobě dnes smýšlíme a jak se posuzujeme, se vytvořil podle reakcí dospělých.

Pokřivené zrcadlo

Když jste byli malé děti, rozbili jste někdy hrnek? Umazali si školní oblečení? Nepozdravili dostatečně uctivě sousedku? A jaká přišla reakce? Co jste se o sobě dozvěděli? Že jste nemehlo? Že se za vás maminka stydí? Že jste nevychovaní?

Z těchto zkušeností jsme si do života odnesli mylné vnímání sebe sama. Chybu spojenou s činy jsme si spojili s celým svým já.

Vraťme se do těla

Když se cítíme provinile, je to známka, že jsme v hlavě. Abychom se nechytli do pasti sebedůležitosti „To já za to můžu“, je potřeba spojit se svým tělem.
Mikronávod, jak vystoupit z provinění a být v kontaktu se svými emocemi jsem připravila na Linkedin : https://1url.cz/AJhPZ
nebo na mé stránce: https://1url.cz/NJhPC

P.S. 

Jo, a kamarádka, co se mnou tenkrát jela na Berounku, nedávno oslavila stříbrnou svatbu s chlapíkem, kterého tam potkala. Jak ráda bych teď řekla „TO JÁ ZA TO MŮŽU“.

Jak být sám sebou a přitom mít partnerství v rovnováze

Ve vztahu občas – nebo i často – narazíme na vnitřní konflikt. Chceme být autonomní, dělat si věci podle sebe, a zároveň toužíme být přijímáni svým okolím. Je pro nás důležité, aby nás partner miloval a aby nás přijímala jeho rodina. Ale jak tedy mít své hranice a zároveň nebýt sobec?

Být milovatelní a přijatelní je naše vrozená potřeba. Tuhle primární potřebu si v různých fázích života snažíme zajistit a vybudujeme si na to strategie. Jako děti jsme byli hodní, milí, poslušní, nebo naopak dělali „psí kusy“, jen aby si nás někdo všiml a postaral se… A dospělé okolí nám často dává jasně najevo, co je přijatelné a co ne, a co se stane, když tyto hry hrát nebudeme.

Co jsme se naučili v dětství nemá se zdravým nastavením hranic nic společného.

Jako dospělí ale chceme mít pěkné partnerství – a to se bez hranic neobejde. Na nastavení hranic je vždy vhodný čas. Jak může vypadat v praxi?

Nastavení hranic v praxi

Několik zásad

1. Je nutné o hranicích mluvit. Na začátku vztahu, v novém partnerství. Ve stálém vztahu je to náročnější, ale možné.
2. Mějte na paměti, že všichni máme „manuály“ o hranicích nahrané z dětství a předchozích vztahů.
3. Váš úkol je nastavit si své hranice. Nejste zodpovědní za to, jak se partner cítí, když si je nastavíte. A stejně – když si hranice nastaví partner, můžete se cítit raněni – ale o sebe se postarat musíte sami.
4. Že partnerství je založené na kompromisech je BLÁBOL.

Příklad ze života

Chystáte se s partnerem na chalupu. Jeho matka je zvyklá úkolovat své dospělé děti, tedy i vašeho partnera. Tentokrát (a jako obvykle) chce využít vaší cesty a vašeho pobytu na chalupě, proto posílá synovi dlouhou SMS s úkoly co tedy máte na chalupě udělat. Včetně toho, že vy máte za úkol nakoupit. Partner, zvyklý poslouchat, vám zprávu bez přemýšlení přepošle. A zanedlouho vám přistane sms s nákupním seznamem – bez kontextu, přímo od partnerovo matky.

Jak se cítíte? Frustrovaná? Ignorovaná? Chce se vám ječet? Nebo spokojená – že s vámi jeho matka počítá?

Jak si vymezit hranice v nejednom vztahu

• To, co partner má se svou matkou, je jejich byznys. Nestarejte se o něj.
• Potlačte svou touhu partnerovi vysvětlovat, že mu je 50+ a jeho matka ho nemá co úkolovat.
• Hranici nastavíte, když řeknete:
  „Respektuju, jak to máte s rodiči. Já to takhle nemám. Pokud chceš ty, abych nakoupila, domluvíme se. Postarám se jen o nákup, ne o to, abys ty byl hodný syn.“
• Matce nemusíte odpovídat vůbec.
• Při osobním setkání můžete jasně říct:
  „Neúkolujte mě. Jestli ode mě něco potřebujete, řekněte to přímo. Když to půjde, zařídím to – ale nebudu zajišťovat vaši spokojenost.“

Všimněte si – žádné „prosím“. Není to žádost, je to věta oznamovací, která jasně říká: Tady vede moje hranice: Neúkolujte mě.

Hranice nejsou sobecké. Hranice jsou respekt, dospělost a jasná zpráva: já se postarám o své, ty se postaráš o své a na společném se budeme domlouvat.

Co dělat, když přijde strach

Jenom představa, že nenakoupíte, nebo že něco podobného vyslovíte ve vás vyvolává paniku? To je pochopitelné. A také to má řešení.

Zavřete na chvilku oči, zhluboka se nadechněte a zeptejte se sami sebe: „Kolik mi je teď let?“ Strach, který cítíte, je strach malého dítěte. Ale teď už jste dospělí a umíte se o sebe postarat. Úleva přijde okamžitě.

Dnes jste dospělí, máte docela velký kus žití za sebou a můžete si dovolit víc než týden na přecpané Lužnici. Máte partnera, chcete dětem dopřát zážitky – a tak volíte dovolenou na jachtě.

Když jsem byla mladá, jezdila jsem každé léto s partou na vodu. Kánoe, pádla, věci v barelu… Už tehdy se říkalo, že když se pár neshodne na lodi, neshodne se ani v životě. A že týden na vodě vztah pořádně prověří. Pravda – říká se to i o horách nebo cyklodovolené. Řekla bych, že na tom něco bude. Chce to změnit úhel pohledu, aby nám to bylo k užitku.

Kánoe, jachta, Lužnice nebo Jadran, velká louže… je to vlastně jedno

Dejme tomu, že jste vyzráli, zapracovali jste na sebevědomí, vyčistili rodové linie, objímáte své vnitřní dítě, kdykoliv si o to řekne, a žijete dospělost v plné síle. Vztahy, práce, zdraví, sex, prachy.. Prostě vyšší věk, vyšší level. Máte maják na dohled, souřadnice správně zadané a záchrannou smyčku uvážete i poslepu. S takovým nastavením a vybavením to bude dovolená, to bude život. Nová jachta s parťákem po boku je připravena vyplout. Tak AHOOOJ, dobrodružství začíná!

Jenže…
Zdá se, že se pořád plácáte kolem známých břehů, loď uvízne na každé mělčině, lana nefungují, jak by měla, a čím dál víc máte pocit, že do lodi teče – a ne jen na jednom místě. Doprčic.

Navzdory veškeré vaší práci, skvělé výbavě a investicím se zdá plavba nemožná.

Na palubě krásné jachty totiž nejste sami. Jste tam i s partnerem – s ním i jeho historií, rodinným zatížením, vývojovými dluhy, egem a očekáváním. A on zase s tím vším vaším. (A je jedno, jestli jste spolu dvacet let nebo pár měsíců.)

Vyplouváme?

Spousta klientů si povzdechlo, že je nikdo nenaučil, jak navazovat zdravé vztahy, jak pracovat s emocemi nebo udržet si hranice. Ale možná jsme to všechno už zažili – jen jsme tehdy netušili, že to tohle.

Pamatujete na lovení bobříků, odznaky zdatnosti nebo celotáborové hry? Tak to zkusme znovu.

Takže… jaké „bobříky“ je dobré mít v lodním pytli, než se vydáte na společnou plavbu? A co se stane, když jeden je připraven a druhý ne? Pojďme se na to podívat.

1. Autonomie

Schopnost rozhodovat a jednat nezávisle.

Zamyslete se:

• Jak moc se cítíte přijímáni i se svými nedostatky?

Když máme pocit ohrožení, jsme na nepřijetí citlivější. Máme na to nastavená tykadla a vypěstovanou a prověřenou strategii „nikomu nevěř“. Časem se tohle sebeurčující přesvědčení přemění na úroveň Dělá mi to schválně.2

2. Bezpečí

Pocit jistoty a ochrany před zraněním.

Schopnost vyhledávat známky nebezpečí máme v naší genetické výbavě. Mysl vyhodnocuje jako ohrožení i to, co ohrožující není Snadno se stane, že druhý pak nerozumí, proč se zlobíme. Partneři se nechápou – vzniká odcizení.

3. Místo mezi ostatními

Jak se cítíte mezi lidmi – společně i každý zvlášť?

Ten, kdo nepěstuje vztahy (s oběma pohlavími) i mimo loď je plný strachu a cítí se ohrožený. Jeho strach se přenáší i na toho druhého a projevuje se jako kontrola. Pak už neřídí loď parťáci, ale katastrofické scénáře. 

4. Potvrzení identity

Víte, kým jste? Kam směřujete? Důvěřujete si?

Když si nejste jistí sami sebou, začne vás ohrožovat všechno, co nemáte pod kontrolou. Partner má být kapitánem, majákem i lodí zároveň – a přitom nemá ani plovací vestu.

Možné varianty

Jdeme životem a získáváme zkušenosti, rosteme a pracujeme na sobě. A nebo také ne. Základem – podmínkou fungování každého vztahu a systému je rovnováha. Když dáváme do vztahu oba, máme z toho také oba prospěch. Pokud dává jeden víc, vznikají dluhy a nerovnováha. Na palubu nastupujeme dva a předem málokdy tušíme, co ten druhý má nebo nemá sbaleno, jaké bobříky už ulovil.

Pojme si to shrnout a projít seznam nejdůležitějších položek. Na našem seznamu máme: Autonomie, bezpečí, místo mezi ostatními, potvrzení identity.

• Pokud jeden ano a druhý ne – vzniká kolize.
• Pokud oba ne – vzniká odstup, prohlubuje se. Může se projevovat závislostí na druhém, odcizením, nemocí…
• Pokud oba ano – vzniká důvěra, rovnováha, vztah sílí a roste. Nejspíš najdete poklad.

Něco optimistického na závěr?

Možná článek vyznívá přísně. Dobrá zpráva je, že se to dá naučit. Krok za krokem. V každodenním kontaktu s partnerem, dětmi, přáteli, kolegy – a taky se sebou samými.

A vždycky pomůže, když na to nejste sami. Když si k sobě na chvíli přiberete navigátora – průvodce, který rozumí mapám, mělčinám i tomu, co se děje v podpalubí.

S láskou a nadhledem Daniela

PS: Potřebujete navigátora? Tak se ozvěte. První co poletí přes palubu budou iluze a očekáváváni:-) Nebojte, je to ekologické, moře to neznečistí, protože když přestaneme očekávání vyživovat naší energii, prostě se rozplyne.

Začaly prázdniny, léto, dovolené… Vše se zdá snadnější, optimističtější, … ale systémová pravidla platí stále stejně. Pojďme se (kdo máte odvahu) podívat, v jaké fázi se tohle léto nachází naše nitro, jaká je rovnováha v našich vztazích a případně využít zbylý čas do odjezdu k velkému AHA nebo malému posunu.
Je to změna nebo podlehnutí? 

Změna je:

– vnější nebo vnitřní pohyb z bodu A do bodu B
– může být praktická, vědomá, funkční
– někdy je prvním krokem k transformaci
– ale může zůstat jen na povrchu, pokud nevychází z nitra

Podlehnutí je:

– ústup pod tlakem, z obavy, kvůli přizpůsobení
– často vede ke ztrátě kontaktu se sebou
– vypadá jako vstřícnost, ale nese ho pocit vnitřního útlumu nebo napětí
– často se projeví později: smutkem, vztekem, výčitkami

Pojďme si to ukázat na modelovém příběhu:

Ona nesnáší povalování se u moře. Vedro jí nedělá dobře a dovolená v resortu je pro ni synonymem snobství. Navíc – k moři jezdí každej. Touží po zeleni, větru ve vlasech, chození po kopcích. Chce do Irska.

On chce vypnout hlavu. Mít klid. Dát si pivo a nemuset vymýšlet, co bude k večeři. Vedro mu nevadí. Dovolená u moře je pro něj prostě klasika.
A dovolenou v každém případě platí on.

Kam se jede? Do Irska.

A teď přichází ten zlom:
Buď on udělá změnu:

Dovolená u moře se mi vždy líbí, ale možná je to spíš zvyk než skutečná touha. Místo moře letos jedeme do Irska – bude to něco nového. Chodit po horách mi nevadí. Jedu, protože mě to láká jako zkušenost.

Tohle je posun. Možná i překročení komfortní zóny. Rozhodnutí ze své vnitřní svobody.
Vztah tím získává rovnováhu.

Nebo podlehne:

Dovolená u moře se mi vždy líbí. Ale souhlasím s Irskem, protože nechci mít konflikt. Chci být oblíbený. Možná by byla uražená. Možná to potřebuje víc než já. Nebo prostě – zas tak mi na tom nesejde.

Tichý ústup. Navenek vypadá jako vstřícnost, ale uvnitř zůstává napětí.
Ve vztahu není rovnováha.
A co je horší – on ztrácí kontakt se svou vnitřní silou. A ona nakonec stejně není spokojená, protože podvědomě cítí, že nešlo o pravé „ano“.

Změna je vnitřní souhlas.

Podlehnutí je ztráta spojení se sebou.

Změna je vnitřní souhlas. Podlehnutí je ztráta spojení se sebou.

Jestli vás nákup letenek a balení zavazadel teprve čeká, tak přidám pár otázek na cestu:

Říkám ano, protože to tak opravdu cítím — nebo protože se bojím, že budu „ten nepříjemný“?

Mám ve vztahu prostor říct, co potřebuji — nebo jsem si zvykl mlčet?

Přináší mi tahle volba víc prostoru — nebo se v ní ztrácím?

A závěrem?

Možná nejde o to, kam se jede. Ale proč tam jedeme – a s jakým vnitřním postojem.

Protože pohyb ještě není změna.
A souhlas, který nevychází ze svobody, není skutečným „ano“.

Někdy se totiž celé balení, plánování, jízda i pobyt odehrají bez jediné vteřiny skutečného pohybu – když jedeme z místa přizpůsobení, obav nebo automatismu.

A jindy se člověk posune o kus dál, i když vlastně nikam neodjede.

Bon voyage ! Bon courage!

S láskou a nadhledem Daniela

Je to jako když jezdíte na (povinná) setkání partnerovy rodiny. Úplně cizí švagr má narozeniny a vy tam musíte jet. Všichni se usmívají, děti způsobně sedí a neskáčou dospělým do řeči, probírají závažná světová témata – a vřelost nikde. Přetvářka a napětí, které se nedá přesně pojmenovat.

Ale jedete. Usmíváte se a držíte. Hrajete tu hru s nimi.
Protože se to tak dělá.
Protože se neříká, že pubertální děti by si raději užily svou zábavu.
Protože se neříká, že vás jeho táta nikdy neosloví jménem a ani vás nepozdraví. Protože hodné děti jedí všechno, i rajčata.
Protože se nedělá to, že místo dvouhodinové cesty autem a dusivého rodinného koláče byste si raději četli doma na gauči.

Takhle se to dělá. Jedete, i když víte, že vám to neudělá dobře – a už cestou domů se v autě pohádáte.
Držet – a trpět – je snazší než pustit a vzít si svou odpovědnost.

Co se stane, když nepojedete? Nic.
Když se postavíte za sebe. Naplníte svou potřebu se nezúčastnit. A unesete, že případně partner jede sám – je to jeho věc, jestli to chce držet on.

Vy nejste povinni se starat o jeho potřebu být vzorný syn či dcera. Nejste povinni dodržovat jejich pravidla hry, místo toho si můžete doma pustit film nebo se vydat na procházku.

Snadné, že?