Když chceme zařídit spokojenost druhých.

Známe to všichni. Chceme, aby byl partner spokojený, kamarádka šťastná, kolega v pohodě. Když něco nevyjde, bereme si to osobně a cítíme vinu.

Když jsem byla mladší, pozvala jsem kamarádku na vodu – mezi partu svých dalších přátel. Sjíždění Berounky byla ten rok pro mě děsná dřina. Cítila jsem se zodpovědná za to, jestli se jí tam bude líbit – počasí, vztahy s ostatními, zábava, krajina… no, hlavně aby nepršelo. Později mi došlo, že jsem byla úplně mimo. Přece nemám vliv na počasí, že se nevyspala protože jí byla v nekvalitním spacáku zima není moje vinaa přece to byla ona sama, kdo se rozhodl jet. A o dalších pár let později jsem byla schopná a ochotná uvidět, jak moc nafoukaná jsem (nejen na Berounce) byla. „TO JÁ ZA TO MŮŽU…“

Co je a co není vina

Opustit myšlenku, že nemůžeme ovlivnit počasí a náladu jiných – to ještě zvládneme. Ale co když za TO opravdu můžeme? Například když rozbijeme okno. My jsme tím kamenem hodili, nebo neopatrně posunuli květináč. Pak je vina „na místě“. Cítíme se špatně ale také trošku důležitě. To je MOJE vina.

Vina není emoce. Vina je produkt naší mysli. Souvisí s našimi činy, s tím, co jsme udělali nebo neudělali, s naším chováním či rozhodnutími. Když se cítíme provinile, je to statické – minulost už nezměníme a situaci to nevyřeší. Vina je jen role, do které nás naše mysl obsadila – ale řešení neposkytne. Okno je už rozbité a partner naštvaný.

Když překročíme hranice – jak vzniká falešná vina

Pravda je, že z poloviny jsme vždy spolutvůrci té události. Málokdy ale udržíme jen tuto svou poloviční spolupráci. Z poloviny máme vliv na všechno, co nás v životě potkává. Ale jen z poloviny. A pak je tu polovina druhé strany – partner, řidič autobusu, náhodný kolemjdoucí.

Když propadáme do provinilosti, nedržíme jen svou polovinu. Bereme si šedesát, osmdesát, i stočtyřicet procent. „TO JÁ ZA TO MŮŽU“ – a sebedůležitost je na světě. Je těžké akceptovat, že můj díl končí na padesáti procentech. Překračujeme tím vlastní hranice a narušujeme osobní prostor druhého. Propadáme-li se do sebeobviňovací energie, vzdáváme se síly situaci řešit.

Je přitažlivá…

Když je provinilost součástí našeho systému – osobního, rodinného, pracovního – vždy obsahuje i touhu po vysvobození. Hledá autoritu, která by nás od nepříjemných pocitů osvobodila. Když jsme byli děti, vysvobodil nás rodič – trestem, nebo jednoduchou větou: „Je to v pořádku.“ Když jsme dospělí a propadáme se do provinilosti – stále hledáme tu autoritu, která nás vysvobodí. Nemusí to být na vědomé rovině, ale náš vnitřní systém touží po jakékoliv formě deklarace „Je to v pořádku.“ Tím to může skončit a nemusíme se dál cítit poníženě.

Vina není emoce – je to maska, která skrývá stud

Výše jsme si popsali, že vina je produkt mozku, je v naší hlavě. Mozek vyrobil provinění jako masku – pod ní se často skrývá skutečná, náročná emoce, a tou je stud.

Emoce, mezi nimi i stud, jsou naše evoluční výbava – pomáhají nám vymezovat hranice, zachovávat bezpečí a tím i přežití. Je to emoce vztahová – dotýká se toho, jak jsme přijímáni druhými a jak přijímáme sami sebe. Zatímco vina se váže k našim činům, stud se váže k našemu bytí, k tomu, kým jsme.

Z pohledu těla se stud pojí s oblastí druhé čakry – podbřišku. Souvisí s intimitou a přijetím vlastního těla. Když se učíme dotknout se studu bez útěku do viny, rodí se v nás přirozeně i schopnost říct „ne“, stát si za sebou a cítit svou hodnotu.

Jak se ale stalo, že emoce, která nám měla pomáhat cítit se bezpečně mezi ostatními, nás dnes často paralyzuje? Nejspíš vás nepřekvapí, že za tím stojí náročné a tvrdé zrcadlo, které nám od nejútlejšího děctví ukazovalo, kým „máme být“. Obraz a to jak o sobě dnes smýšlíme a jak se posuzujeme, se vytvořil podle reakcí dospělých.

Pokřivené zrcadlo

Když jste byli malé děti, rozbili jste někdy hrnek? Umazali si školní oblečení? Nepozdravili dostatečně uctivě sousedku? A jaká přišla reakce? Co jste se o sobě dozvěděli? Že jste nemehlo? Že se za vás maminka stydí? Že jste nevychovaní?

Z těchto zkušeností jsme si do života odnesli mylné vnímání sebe sama. Chybu spojenou s činy jsme si spojili s celým svým já.

Vraťme se do těla

Když se cítíme provinile, je to známka, že jsme v hlavě. Abychom se nechytli do pasti sebedůležitosti „To já za to můžu“, je potřeba spojit se svým tělem.
Mikronávod, jak vystoupit z provinění a být v kontaktu se svými emocemi jsem připravila na Linkedin : https://1url.cz/AJhPZ
nebo na mé stránce: https://1url.cz/NJhPC

P.S. 

Jo, a kamarádka, co se mnou tenkrát jela na Berounku, nedávno oslavila stříbrnou svatbu s chlapíkem, kterého tam potkala. Jak ráda bych teď řekla „TO JÁ ZA TO MŮŽU“.