Je to trend

Tykání, vykání, zkrácení cesty k zákazníkovi, budování důvěry, vyjádření sympatií. Vedle toho historický vývoj, gramatika, pravidla, trendy, iluze a rituály. Důvěra, přijetí, sounáležitost. Plus spousta dalšího.

Sleduji to už delší dobu. Na sítích velmi zintenzivněl trend automaticky všem tykat, nejlépe v jednotném čísle. Autoři prokazatelně oslovují dav, přesto se křečovitě snaží simulovat intimní rozhovor mezi čtyřma očima.

Při sledování oblíbených tvůrců, nebo čtení našich témat to nemusíme ani nevnímat, může nám to být příjemné a cítíme se být součástí. Nebo to prostě skousneme – protože obsah je pro nás zajímavý, přínosný, důležitý. Častý je také nadhled “Je to každého osobní věc.”

Pojďme se podívat, co s námi automatické síťové tykání dělá. S naší duší a s našimi vnitřními částmi. Co se děje když (si ) vykáme, tykáme pohledem systemických pravidel a rodinných konstelací.

„Já prostě všem tykám, přijde mi to takové vřelejší. Co ty na to milá ženo?“

Logické je, zeptat se, jak se to stalo? Kdo do nás vložil lakmusový papírek vnitřního nastavení a proč se vždycky zabarví.

Archetyp klanu a cizince

Prvotní obraz, reakci na tykání máme v sobě uložený od nepaměti. Jde o univerzální vzorec chování, myšlení a prožívání, který je společný všem lidem bez ohledu na kulturu, čas nebo místo, kde žijí. Taková naše šablona, kterou dědíme od prapředků. C. G. Jung pro ni zavedl výraz archetyp. Tyhle vzorce, nebo chcete-li otisky si nevymyslíme. Jsou nezávislé na vůli nebo kognici. Aktivují se v podvědomí samy, často v krizových nebo emočně silných situacích. Nemůžeme si vymyslet, jak být matkou, otcem – ale když se nám narodí miminko, aktivuje se vnitřní síla a instinktivní program, který nás touto rolí vede.

Stejně tak si nemůžeme vymyslet, jak reagujeme, když nám cizí člověk začne tykat. Aktivují se naše vzorce a probudí archetypy:

Archetyp klanu

Archetyp klanu představuje bezpečí, kolektivní identitu a pevná pravidla v uzavřené skupině. Pocit sounáležitosti založený na pokrevních poutech, tradici nebo společném území. Klan poskytuje ochranu a současně vyžaduje poslušnost a loajalitu. Jednotlivec je podřízen celku a jeho pravidlům. Klan striktně odděluje vlastní členy od cizích lidí. „my vs. oni“. Oni – ti druzí je archetyp Cizince.

Archetyp cizince

Archetyp Cizince představuje neznámo, překračování zavedených hranic a pořádků. Kdokoliv cizí narušuje jistoty, tradice a zavedené pořádky komunity (klanu). Tento hluboký otisk v nás dodnes spouští podvědomý strach z narušení našich hranic a jistot někým, kdo nehraje podle našich pravidel.

Rovnost a hierarchie

Princip fungování uvnitř klanu (Systemická rovnost vs. Systemická hierarchie)

Z hlediska předávání života a stability systému existovaly uvnitř klanu dvě hlavní osy, které definovaly chování. Z nich se v naší mysli otiskly archetypy Velkého (rodiče) a Malého (dítěte).

1. Horizontální osa (Rovnost dospělých):

Všichni dospělí členové klanu si byli biologicky a sociálně rovni. Sdíleli stejný status, stejné území, stejné bezpečí. Mezi nimi platil 3. zákon konstelací (rovnováha dávání a braní). Zde vzniklo tykání jako projev této absolutní horizontální rovnosti („jsme jedno tělo, jeden klan“). Pokud nám tedy tyká někdo cizí, podvědomě to můžeme vnímat jako neoprávněný vstup do této zóny bezpečné blízkosti.
2. **Vertikální osa (Hierarchie života):**Jediná nerovnost, kterou klan v rámci rodové linie znal, byla generační. Ta se řídila 2. zákonem konstelací (kdo přišel dřív, je Velký; kdo přišel později, je Malý). Z této vertikální osy máme v sobě principy (archetypy):
Princip Velkého (Rodič): Zdroj síly a ochrany. Má biologickou povinnost dávat dolů a jednostranně držet bezpečné hranice pro ty pod ním, aniž by za to cokoli chtěl zpět.
Princip Malého (Dítě): Spotřebitel síly a ochrany. Má evoluční právo pouze brát shora, růst a být chráněn, aniž by měl jakoukoli odpovědnost za hranice systému.

Princip Malého není totéž, co biologický věk. Je to funkční nastavení, které nám umožňuje přijímat.
Malý – dítě, podřízený, laik, řadový člen…

Princip Velkého vyžaduje, aby člověk přijal plnou odpovědnost za situaci, udržel pevné hranice a naplňoval potřeby Malého.

Všechny archetypy – programy (Klan, Cizinec, Velký, Malý…) jsou naše trvalá výbava. V běžném životě pak neustále podvědomě skenujeme situaci a podle toho co se děje, v jaké roli, situaci se nacházíme programy se aktivují.

Konstelace a jejich zákony

V rodinných konstelacích (tak, jak je definoval Bert Hellinger) se všechny tyto archetypy – Klan, Cizinec, Velký i Malý – plně projevují a tvoří jejich psychologický základ. Tyto prastaré vzorce se prolínají ve třech základních zákonech:

1. Zákon náležitosti (Právo na místo v klanu)
Každý, kdo do systému (rodiny/klanu) patří, má stejné právo na náležitost. Nikdo nesmí být vyloučen.

2. Zákon hierarchie a pořadí (Místo v čase a struktuře)
Kdo přišel do systému dříve, má větší právo (status) než ten, kdo přišel později (rodič je starší než dítě, dřívější partner má jiné místo než současný). Tento řád přináší stabilitu.

3. Zákon rovnováhy mezi braním a dáváním
Mezi dospělými (partneři, přátelé, obchodní partneři) musí být dávání a braní v rovnováze. Jediný vztah, kde je tato rovnováha asymetrická, je vztah rodiče a dítěte (rodič dává život, dítě bere).

Co je tykání

Slovo tykání je podstatné jméno slovesné, které vzniklo přímo odvozením od zájmena TY. Nejdříve existovalo samotné ukazovací zájmeno TY. Říkat někomu „ty“ znamená tykat mu. A z toho vznikl dějový název tykání.

Tykání je výraz přirozené rovnováhy

Tykání je výchozím stavem lidské řeči.

Systémy vždy měly svou hierarchii, ta se realizovala praxí a konkrétními činy. Tím byla respektována a systém fungoval, protože tato hierarchie byla s respektem žita. Lidé k tomu nepotřebovali žádný umělý nástroj – nepotřebovali jazyk ani vykání.

Co je vykání

Vykání je čistě gramatický zásah do rovnováhy vztahů. Když vykáme, vezmeme tvar slovesa určený pro skupinu lidí(pro množné číslo) a použijeme ho pro jednoho člověka. Tím, že k jednomu člověku mluvíme jako k celému davu vzniká asymetrie. Víc lidí má vždy větší sílu, víc toho zmůže než jeden člověk.

Oslovování jednotlivce jako skupiny lidí prošlo dlouhým vývojem. Původně se do jazyka zavedlo z čistě jednostranné potřeby těch, kteří drželi majetek, status a politickou moc – panovníků, šlechty a později měšťanů. Potřebovali v řeči viditelně zdůraznit hierarchii, hranici a svou mocenskou nadřazenost. Dělali to skrze gramatické množné číslo.

Dnes vykání jednotlivci používáme cíleně jako projev úcty, slušnosti a partnerského respektu. Asymetrie jeden – mnoho je v něm ale přítomna stále. Naše podvědomí ve vykání nerovnováhu vždy registruje.

Vykání je asymetrie, nerovnováha.

Když řeknu: rozbiju ti hubu. To je jeden na jednoho. Rovnováha a fér boj.
Když ale řeknu: Rozbiju vám hubu. Jeden proti mnoha. Asymetrie.
Rozbiju ti… – Jeden na jednoho. Moje jednotné číslo proti tvému jednotnému číslu. Fér boj, kde jsou si oba soupeři velikostí rovni.
Rozbiju vám… – Gramaticky se v pikosekundě z jednoho člověka stala přesila. Je to asymetrie. Jeden člověk najednou stojí proti přesile (proti davu), což okamžitě mění dynamiku vztahu i celé situace.

V online marketingu asymetrie funguje opačně – autor (jeden) vytváří přesilu nad davem (mnoha), ale gramaticky se lživě tváří, že je to fér boj jeden na jednoho.

Lakmusový papírek

Lakmusový papírek se v nás zformoval ze dvou hlubokých zdrojů. Prvním jsou prastaré archetypy a systemické zákony, které v našem podvědomí nekompromisně hlídají hranice klanu před cizinci. Druhým je historický vývoj jazyka, který tyto systémové procesy v průběhu staletí otiskl do gramatické struktury jazyka.

Zatímco archetyp Cizince na hranici rodu spouští ostražitost, archetyp Klanu uvnitř rodu spouští potřebu odevzdat se a patřit.

Náš osobní lakmusový papírek je velmi precizně zkalibrovaný nástroj, který měří, zda gramatický formát (ty/vy)odpovídá systemické pravdě naší aktuální pozice (Velký/Malý/Cizinec).

Umělý návrat

Viděli jsme to u obrozeneckého bratření, u komunistů s jejich soudružským tykáním a vidíme to dnes v otevřené firemní kultuře a na sociálních sítích.

Objevuje se ve vlnách, s lidmi, kteří chtějí zvenčí násilně zrušit existující společenské struktury a přirozenou hierarchii návratem k celospolečenskému tykání.

Myslíme si, že když zavedeme vnější znak klanu – tedy tykání –, magicky tím vyčarujeme i to klanové bezpečí, úctu a sounáležitost. Tykání je pouhý jazykový nástroj a sám o sobě nic nevybuduje. Bez reálného základu vztahy pouze zglajchšaltuje, popře přirozené rozdíly, kompetence a individuality. Vyhlásit povinné tykání a uměle nastavit atmosféru „sesterství či bratrství“ je přímým popřením systemických zákonů.

Tykání na internetu nezkracuje vzdálenost, ale odhaluje nejistotu autora.

Kde se ta zhůvěřilost vůbec vzala??

Marketéři obhajují automatické tykání snahou navodit intimní rozhovor jeden na jednoho, zatímco vykání chápou jako zastaralou bariéru snižující důvěru a prodej. Tato dogmata se v praxi často překlápějí do extrému, kdy se psaný text na webu snaží uměle simulovat neformální hospodský rozhovor.

Tvůrci podlehli iluzi, že když technika umí simulovat dopis „jeden na jednoho“, text musí tuto iluzi podpořit tykáním a jednotným číslem („Milá [Jméno], chci ti ukázat…“).

Evoluci ani archetypy lopatou neumlátíš

Lidská nervová soustava se vyvíjela miliony let výhradně pro komunikaci tváří v tvář a náš biologický software je nastaven na pravěkou realitu.

Když s někým mluvíme osobně, náš mozek načítá a načítá tisíce mikrosignálů za sekundu – tón hlasu, řeč těla, vůni, oční kontakt a mikro výrazy tváře. Víme na čem jsme – v dobrém i zlém.

Na internetu (i při videohovoru) jsou tyto signály ořezané nebo zcela chybí. Mozek dostane text s usměvavým emotikonem (tváří se to přívětivě), ale protože nemá tělesné potvrzení z reality, je v napětí.

Z evolučního hlediska internet a jakákoliv digitální komunikace (text, sítě, e-maily) existuje pouhou mikrosekundu.

Fakt, že lidé online tykání kognitivně tolerují, neznamená, že jejich biologie netrpí. Výsledkem toho, že rozum nutí tělo ignorovat evoluční instinkty, je chronický mikro-stres, hromadění kortizolu a ona neuchopitelná únava či úzkost.

Generace dospělých, kteří s internetem vyrostli, naprosto bez problémů kognitivně rozumí tomu, jak sítě fungují. Vědí, že zpráva na displeji je od reálného člověka, umí bleskově číst digitální zkratky, emotikony a memy. Rozumově jsou v online světě jako doma. Rozum – horní patro mozku říká: „Jsem na internetu, tohle je úspěšný web, tykání k tomu patří, je to v pohodě.“ Jenže evoluce se rozumem ani načančaným profilem přesvědčit nenechá. Limbický systém internet ani socky nezná, takže v momentě, kdy rozum říká „je to jen web“, okamžitě spustí svou verzi: „Nevidím oči, neslyším tón hlasu, ten člověk je neznámý (Cizinec), jsem v ohrožení.
Lakmusový papírek hlásí rozpor a okamžitě zapíná obranné mechanismy autonomní nervové soustavy.

Když se teorie marketérů srazí s nevypnutelnou biologií.

Iluze milionového úspěchu

Kontext: Úspěšné online projekty vedené velkými ikonami trhu, které pořádají velkolepé kurzy zaručující osobní přístup a hojnost.

Konstelace říkají: Automatické tykání v jednotném čísle („Milá ženo, přináším ti…“) v každém!!! uměle probudí pozici Malého, který touží po přijetí v klanu. Generuje to závislost na tvůrci jako na „Velké matce“.

Past dobrého úmyslu

Kontext: Terapeutka či koučka provázející vyčerpané ženy v krizi (rozvod, stres, hledání svého pravého já…), která web přepíše na tykání, protože v užší spolupráci je jí to přirozené.

Konstelace říkají: Zásadní systemický i profesní přešlap. Ženy v krizi potřebují ze všeho nejvíc obnovit své vlastní, narušené hranice. Tykání hned při prvním kontaktu na webu jim tyto hranice naopak znovu naruší, utvrdí je v jejich nejistotě a pozici Malého.

Kdo by to byl řekl…

Tykající osobnost on-line byznysu se bojí odmítnutí, a tak si intimitu vynucuje gramatickým trikem.

Koučka a průvodkyně osobní změnou si není jistá vlastními hranicemi a tykáním se snaží simulovat bezpečí.

Korporátní lídr neumí přirozeně inspirovat, a tak nařízeným tykáním simuluje klanovou vřelost, aby snadněji vyžadoval přesčasy a loajalitu na úkor soukromí.

Sledující, která v dětství nezažila přijetí, vnímá automatické tykání jako znak blízkosti a očekává, že o ni bude postaráno.

Pohodička, sluníčko, krásníčko a tykáníčko chtějí vytvořit důvěrný prostor, ve skutečnosti oslabují dospělost.
Všichni se virtuálně objímáme ,tykáme si, jsme přeci „klan“. Opravdu?

Co to sakra je?

Když mi – vám cizí ženská na internetu začne automaticky tykat, nasedne to přímo na archetypální otisk a systemický řád. Podvědomí reaguje okamžitě a ve vnitřních částech se spustí jeden ze tří scénářů:

• Buď zareaguje zdravá dospělá část Velký– uvidí to, pojmenuje a rozhodne se, jestli zůstane nebo odejde.
• Nebo se aktivuje archetyp Malého – podlehne iluzi falešného klanového bezpečí a uvěří, že ta žena na displeji je tu pro něj a postará se o něj a jeho štěstí.
• Nebo se probudí vnitřní ochránce a prostě mě to nasere. Protože zdravé podvědomí okamžitě vyhodnotí, co si dotyčná dovoluje lézt na moje území.

Je to zkrátka celé blbě. Marketingové tykání se sice snaží vzbudit dojem, že autor je bezpečný a vřelý, ale ve skutečnosti je to učebnicový příklad skryté agrese.

Rituál na závěr?

Vzpomínám si, jak jsem jako malá, sotva šestiletá gymnastka měla za trenéra starého pána, sokolníka, který trval na oslovení “bratře”. Dva roky, třikrát týdně totální paralýza. Nevymáčkla jsem ze sebe ani slovo, natož “bratře Malčiku”.

Vzpomínám si i na pocity (a už i moje děti o tom mluví), když jsem dospívala a najednou mi cizí lidé začínali vykat. Prostě přijetí dospělosti. Končí automatické přijímání.

Když dítě dospívá, jeho duše, jeho vnitřní systém touží po uznání, že už není „to malé“. Potřebuje, aby ho vnější svět přestal brát jako objekt, o kterém se rozhoduje, a začal ho brát jako svébytnou bytost.

V moderní společnosti jsme téměř všechny velké přechodové rituály (lov, přežití v divočině, rituální zkoušky) zrušili. Zbylo nám jich strašně málo – maturita, řidičák, osmnáctiny. Ale to jsou věci úřední.

Skutečný, prožitý přechod do světa dospělých se běžné každodennosti odehrává právě skrze to jedno jediné slůvko: „Vy.“

Když cizí člověk v obchodě nebo na ulici dospívajícímu poprvé vyká, je to pro jeho duši nesmírný zážitek. Směsice pocitů. Ne nutně jen příjemných.

Oficiální psychoterapeutický svět se v tom se seberozvojem naprosto shoduje: dospělost, pevné hranice jsou alfou a omegou našeho štěstí i prosperity.

Zatímco v reálném životě dospělost pracně budujeme a chybějící rituály nahrazujeme v ženských či mužských kruzích, tak jediný rituálek, který máme k dispozici, uctivé slůvko „Vy“ zahodíme kvůli pseudoblízkosti.

On-line nabádá k dospělosti, ale dělá to způsobem, který naši nedospělost a závislost dál udržuje. Používá automatické tykání jako plošný dekret, který nerespektuje naše dospělé hranice.

Proč?

Když podlehneme marketingovým příručkám, inspiraci skvělých tvůrkyň nebo úspěšným prodejcům čehokoliv a budeme z našich profilů, webů a videí všem tykat a budou z nás padat takovéhle perly:

„Milá ženo, chceš konečně uzdravit tu malou poslušnou holčičku v sobě a postavit se do své dospělé síly? Chceš překročit svá nevědomá omezení, aby k tobě proudila hojnost? Napiš mi. Přihlaš se. Ukážu ti, jak na to.“

Kecy, faleš a nejistota v jednom.

PS: Už se známe natolik dobře, že nastal čas na Maj-tykání?